Listopad 2010

Stín zrcadlení obrazu iluze...

5. listopadu 2010 v 13:32 | M.
Mám se špatně. Jsem zklamaná životem a některými lidmi. Chtěla bych odjet někam daleko, strašně moc daleko, kde by den měl alespoň třicet hodin, abych stihla všechno, co bych chtěla. Naučila bych se malovat a vypotřebovala všechny ty olejové barvy, co mi darovala mamá. 
Chci se vrátit do Londýna. A mít byt někde v Bloomsbury. Nebo dům. A zahradu. A gamofón.

dům
Kdo tam se mnou bude bydlet, whoahaha?


Les. Ticho. Tma?
Někde v dáli se ozvalo zavytí psa. Nebo to bylo něco jiného?
Jsi dítě noci.
Tiše kráčíš po měkké půdě, vystlané spadaným jehličím a listím, pod tichou klenbou vysokých, prastarých stromů, kterými prosvítá světlo bledé luny v úplňku. Stříbřité paprsky dopadají na kořeny stromových velikánů, na sametově zelenou trávu, na tvé nohy, bosé, bledé nohy.
Jsi dítě stínů.
Kráčíš nocí a svítáním, kráčíš krajinou, zahalenou do bledé pavučiny přízračného svitu úplňku. Sleduješ stíny stromů, stíny kopců a hor, stíny městských bran a věží, tam, kde žijí oni, ti jiní a přesto tak podobní tobě, vzdálení, ale zároveň tak blízcí, zlí, avšak zároveň i dobří. Ve stínu se před tebou nepřítel neschová, vše vrhá stín, když je tu světlo, zároveň je tu i tma...
Jsi dítě lesů,
temných, starých velikánů, kteří sami sobě stráží svůj klid, svůj stín.
Jsi dítě luny, měsíce a jeho stříbrného svitu, dítě pavučin, dítě stínů.
Proč vždy vše jen dobré nebo zlé býti musí?
Však každé jako oheň je, dobrý sluha, však špatný pán, na každém lze cosi dobrého a zlého nalézti jest.
Dítě stínů, ani dobré, ani zlé, stejně šedé, jako celý svět...

hmm...
Chtěla bych už Vánoce. Tohle mě nebaví. 
Chtěla bych se umět přemisťovat a mít neviditelný plášť a pod ním se schovávat s chlapcem někde v parku.
Chtěla bych zapomenout na všechny Milé. Které už nemám. 


NYNYNY!♥

Mám červené vlasy a asi mi hrabe. No vážně! Fejsbuk je zlo a škola vám zdegeneruje mozek.

Servus.

M.