Srpen 2010

Vypusťte netopejry!

31. srpna 2010 v 17:02 | M*
I vy plantážníci! (Ano, už přestanu číst ty Rychlé šípy, slibuji...)


Ták. Už je zase konec. Konec prázdnin. Tak trochu konec svobody, cestování, konec kvalitního spánku, konec všem party, konec tříhodinovému čtení (whoahahá, to těžko!). Konec. Začátek. Pff.

Srpen byl nějak krátký, tedy alespoň mi to tak přišlo.
Nejvíce jsem trpěla na chalupě kdesi mezi lesem, řekou, mramorovým lomem a odpornou pseudostarou chalupou našeho souseda (kýč!). A bylo to skutečně tragické, neboť mne už nic nebavilo, dokonce ani číst si nebo psát. Trochu jsem zase malovala, no, a  taky hrála Plants vs. Zombies, což je docela debilní, ale na druhou stranu docela veselá počítačová hra. 
Taky jsem byla u tety, která se, nechápu proč, odstěhovala z Chodova až někam za Beroun. Možná chtěla mít klid, ale myslím, že si moc nepomohla, neboť v této vesnici pes nechcípl, nýbrž tam dennodenně ráno i večer vyje. Nicméně toto vůbec není důležité, nejsou důležité ani naše výlety do Lán (tam se nám rozbil náš foťák Albert, zrcadlovka...), ani na nižborský zámek. Nejdůležitější jsou naše nákupy se Z. Ta sice byla trochu společensky unavená (kocovina!), ale stejně to bylo parádní a snobské. Koupila jsem si konečně conversky a jsou perfektní! Sice je na nich tak trochu napsáno LOVE, což je tak trochu proti mému přesvědčení, ale stejně je mám ráda, i když už jsou od bláta a taky polité vínem, o tom ale až později. Baret jsem nesehnala, zato dvě skvělé knížky ano (Pianista a Kdo chytá v žitě!). A  taky košili, vestu, co vypadá jako pánská, tričko, bla bla bla. Seděly jsme na Petříně, hrály si s bublifukem, jedly malinové Pim´s, vítr mi shazoval z hlavy můj baret s broží motýla, a celé to bylo takové letní a strašně pěkné. 

No a to nejdůležitější - jela jsem do Liberce! Myslela jsem, že budu potřebovat ponorku k tomu, abych se tam dostala, ale ukázalo se to jako naprosto nepotřebné. Bydleli jsme v takovém...hotel to nebyl a já jsem tomu optimisticky (to je pro mne velice nezvyklé, mimochodem, býti optimistická) říkala penzion. Druhé patro. Čtyři postele, co jsme je posunuli vedle sebe, skříň, vařič, lednička se šlehačkou a topingem, koupelna s pány pavouky, chodba s trochu unavenými křesly a improvizovanými popelníky. Víno, spousta vína, šampaňské, BlackDevilky a PinkElephantky, doutníky, Frisco, Křídla, alkoholové opojení, no řekněte, je normální vyrážet někam po jedenácté v noci a vracet se v devět ráno? OSA, tramvaj, co nejezdí a ošklivý a zlobivý chlap, co nemá rád lesbičky, Venca a Pepek, hommies, náměstí, McDonald´s, vilná prasátka, naprosto nevhodná pro děti, co dělají Jo! a ACH! a Chich! CyberCafé, WoW a Left 4 Dead 2!
Gettin´ over you! To jsou prostě nejlepší memories, a zdaleka jsem tady nenapsala všechno. 
Jo, začala jsem tak trochu hrát počítačové hry. Vím, že je to tak trochu taky debilní a tak, ale jako únik před někdy krutou realitou je to skvělé, skoro jako čtení knížek (ne, neházejte po mne kameny!). Tákže teď mám svou blood elf palladinku ve WoW, co se jmenuje Nymphadora. V Left 4 Dead 2 jsem hrála za takovou ošklivou paní s pistolí, co jsem jí říkala Zombiebijce, protože přece střílela zombie, tak co. 
Hadžiko!
D+N+E+L+H= VSL!

A zítra zase do ústavu. Abyste věděli, budu kvůli tomu, že chci sedět ve čtvrté lavici úplně u okna (to abych se mohla kochat!) vstávat o půl šesté. A just si vezmu ty nevhodné boty na podpatku. 
Dnes jsem byla v knihovně. Platila jsem sice pokutu, ale stejně jsem si zase půjčila šest knížek, které nemohu v žádném případě stihnout přečíst do toho zadaného termínu vrácení, neboť doma mám další, na chalupě další a u babičky další. Nesehnala jsem ani potřebné učebnice do školy, sešity se mi rozpadají, ale nejdůležitější přece je, že mám penál v pořádku! 

Já už vážně nevím. Vždycky mne toho tolik napadá, ale pak si sednu k pc, přihlásím se na ten proklatý blog.cz a nic. Vůbec nic. Prázdno. Mám z toho vyloženě hrůzu a možná proto se mi to pokaždé stane a pak to dopadne TAKHLE špatně. Takže tak. Zítra tam umřu, to je jasné. 

Báj báj.

M. nebo taky Nymphadora a Zombiebijce.

P.S. A né, nebudu si to po sobě číst, a just ne!

Perfektní, ale nejde mi to zmenšit...nu což.

Gravitací proti levitaci. Předposlední předskokan apokalypsy.

9. srpna 2010 v 14:36 | M*
Zdravím všechny bledé tváře (ty opálené moc né...)!

7.8. 2010

Tma. Déšť dopadá na mokře se lesknoucí, tmavou silnici, vinoucí se kamsi do neznáma.
U cesty stojí staré a některé již nefunkční lampy, kolem kterých se ovšem nesešrocují obvyklé houfy nočních motýlů.
Jdeš. Kapičky deště ti dopadají za límec černého pláště a pomalu stékají po tvých zádech. Jsou chladné, až to zamrazí. Vlasy se ti vlhce lepí k bledému čelu, kde se voda mísí s tvým potem.
Jdeš. Pomalu kráčíš po dlouhé silnici, vedoucí kamsi do neznáma, lemované hustým lesem. Nikde žádné obydlí.
A pak ji spatříš. Stojí uprostřed silnice, jen pár metrů před tebou, ale dosti daleko na to, abys ji viděl dříve, než tě uvidí ona (nónséns, ovšemže). Má na sobě svůj pověstný černý kabát. Mokré vlasy jí vlají kolem
hlavy, i přesto, že vítr skutečně nefouká. V očích má výraz absolutní jistoty, ale jinak se z nich nedá mnoho vyčíst. Je to ona. Dívka, co se jí říká Vrána.
Na krku se jí houpe stříbrný, již od pohledu velice těžký medailonek.
Kdyby jsi skutečně necítil ten všudypřítomný déšť, myslel by sis, že se ti to zdá. Vypadá tak neskutečně.
Bledý obličej skoro září do okolní temnoty. Pohne stejně bledými rty, ale nic neřekne. V očích se jí zablýskne a udělá krok směrem k tobě...

Tak jsem pěkně vykradla Murakamiho. Pff.

Oni si sice všichni myslí, že prázdniny jsou kdovíjaká legrace, ale není tomu tak. Tedy alespoň u mne ne. Není zábavné být s rodiči na chalupě. Není zábavné, že je tu také můj bratr.
Není zábavné mít vymknutý kotník (viz. můj hulvátský příběh). Ksakru, nevíte někdo, jestli se umírá na nudu? Protože jestli ano, tak už jsem dávno mrtvá (to jsem stejně, můj drahý přítel M. tvrdí, že mne
oběsil, těžko říci, zda je to pravda, to ať posoudí jiní, já nejsem lékař!). Víte, nemám ráda, když se tvrdí, že se dovedou nudit jedině lidi bez fantazie. Já se nudím a dovolím si o sobě tvrdit, že
určitě alespoň nějakou fantazii mám, nebo to tak alespoň vypadá.
Byly chvíle, kdy mne tu skutečně nic nebavilo. Ani číst (!!!) a to už je co říci. I když možná jsem za to nemohla přímo já, ale spíše výběr četby. K tomu řeknu jen to, že Rusové jsou opravdu divní spisovatelé.
Taky jsem začala skládat básně. Oni to ani básně nejsou. Jsou to takové výkřiky do tmy (doslova). Moc špatná nálada na to, aby stačilo zahnat ji černým čajem, nebo procházkou. Takže jsem se dala na psaní
něčeho, čehosi, co se vůbec nerýmuje, je to celkem o ničem, absolutně bez myšlenky, ale kupodivu mi to zvedá náladu.
Ještě lepší ale je kreslení (ťuťu). Kdyby to někoho zajímalo, vůbec kreslit neumím, ale není to jedno?

Jsem teď taková neklidná. Čekám. Čekám, až odjedeme z Dolní (je i Horní a Malá a Velká, ale Lhota to vskutku není, přátelé) M****y (fakt těžké, M*, tohle nikdo neuhodne) domů, abych mohla jít na melounový čaj
se slečnou I. a následně odjet za Prahu, do jedné takové ošklivé díry, ani nevím, zda je to vesnice či město. Ale co vím určitě je to, že půjdeme do IKEY (naučte mně tohle skloňovat, prosím!), budeme tam dlouho,
já budu sedět v dětském koutku a dozajista sledovat Karlíka a továrnu na čokoládu (mimochodem, vůbec si nemyslím, že by to byl film pro děti, ti to vůbec neumějí ocenit). Další den určitě pojedu do Prahy, vyberu si peníze, vydělané v Imperialu a koupím si conversky. A další boty. A tmavomodrý baret. A dalších milion věcí, hrníček ze Starbucks a další díl Red meat. A to nejdůležitější, budu se Z!

Víte, mám moc ráda Járu Cimrmana. Velkou část těch her jsem viděla více než osmkrát a okolí častuji citacemi právě z těchto her. A už mne skutečně nebaví, jak to nikdo nezná. Minimálně Vyšetřování ztráty třídní
knihy máte povinné (whoahahá!). Možná se to někomu nezdá vtipné, připadá mu to trapné, možná taky někdo ty vtipy nechápe, ale stejně je to skvělá věc.
,,Nechutný, Nepevný, Netěsný, Nerez..." ,,Je to takový až zlý...nepěkná věc."
,,Ale té lípy se nevzdám, mň mň mň!" ,,Vidím před vraty doktorský sáně a říkám si, že on je u nás doktor a taky že jo! Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat!" ,,Jak se daří nebožce?"


Jsem paranoidní. Vidím okolo sebe i to, co ostatní vůbec nevidí, hlavně taky to, co vůbec neexistuje. Ne, nemyslím si, že mě chce někdo zabít (ale co když...?). Spíš to platí u jednání s lidmi, komunikace s přáteli a tak podobně. Ale co je na tom ostatně špatného? Co je také špatného na bláznovství? No? Bojte se! Abych se nezačala chovat jako Joker. Protože ,,why so serious?"
,,Chci býti svoboden, mít tutéž volnost jako vítr má.
Šat bláznovský mi dejte jen a volnost promluvit, co chci."
Schválně, kdo to napsal? He?

Musím se naučit hrát kulečník; porazit bratra v Monopolech; dočíst tu hnusnou povídku od Tolstého, na kterou se vůbec nedokážu soustředit; přešít si jedno tričko; namaloval židli (neptejne se proč, já to totiž nevím)
starými olejovými barvami, co jsem dostala od matky; nakoupit si spoustu oblečení v second-handu (co je na tom špatného? Rozhodně tam jsou originálnější věci, než v New Yorkeru, brr!); napsat povídku o
mrtvém pánovi a dopsat další tři povídky plus divadelní hru; vrátit babičce tu skvělou knížku od Bulgakova; vyléčit si kotník; koupit si naušnice z peří; dostat se do Liberce s těmi skvělými lidmi (Z! E! L! M!), což se teď
jeví trochu jako sci-fi, protože tam je nějaký KEK s povodněmi (asi né přímo tam, ale rodiče jsou ještě paranoidnější než já, tak si to zkuste představit); nabarvit si znovu vlasy, nejlépe na ještě více zrzavo; přestat se
koukat na MTv; fotit; zjistit, kdo byl Barrés a jestli vůbec existoval (vše svědčí o tom, že asi ne, což je pro mne veliké zklamání); naučit se hrát hodnou holčičku; dát si pleťovou masku, během které vypadám jako ti lidé
z Avataru; jít v noci na hřbitov; odmaturovat; dostat se na vysokou (dějiny umění? Literatura? Žurnalistika?); koupit si byt v Praze; nikdy se nevdávat a nemít děti, tak. Děsně zajímavé, což?
Asi začnu těmi Monopoly.

Věříte, že existuje závislost na filmech? Samozřejmě, že ano!
Kouř je skvělá věc. Tedy, ten film samozřejmě. Arnoštek, etc. Paráda. Viděla jsem to už několikrát a ještě mě to nepřestalo bavit. V poslední době mne trochu zklamal Vetřelec, ale možná to bylo tím, že jsem se
na něj koukala ve dvě ráno (nebo v noci?) a byla trochu mimo, snažíce se vytlačit z hlavy jisté vzpomínky, tfuj. Ovšem Dark Knight se mi líbil velice. Joker. Heath Ledger, ten si zaslouží obdiv (vidíte, jak jsem se
nenápadně vyhnula tomu skloňování cizího jména?), ovšem ten druhý, ten, co hrál Batmana, eh, jak se jmenuje? No, prostě se mi to líbilo a je mi celkem jedno, co si o tom myslí filmoví kritici, nebo vy.
Pan Palahniuk si zaslouží obdiv také. Klub rváču jsem bohužel neviděla, ale včera jsem shlédla Zalknutí a nejsem ani trochu zklamaná (normálně u filmových verzí knih většinou umírám). I když, hlavní hrdina mohl být
trochu přitažlivější...

Bolí mne záda, víte? Takže si jdu dát tu pleťovou masku a strašit s ní kolemjdoucí turisty (kdyby tu ti turisté nebyli, bylo by tu krásněji!), pak dočtu tu hnusnou věc od Tolstého. A třeba se i někdy dočkám našeho odjezdu odtud, zveřejnění tohoto článku a nákupu conversek.
Pijte čaj, noste fraky, choďte do malých kin, čtěte Palahniuka a Murakamiho, naučte se vařit (jako já teď, už mi to docela jde, protože se to dá jíst), a všichni se třeba jednou sejdeme v Liberci! Jestli se tam
skutečně dostanu, tak budu jednodušše na pár dní šťastná, nebo tak něco, přinejmenším budu se svými přáteli (doufám, že si můžu dovolit jim tak říkat...) a budu aspoň trochu svobodnější. A proto se, moje milá Z,
modlím k těm našim bohům, k tý paní od Á., k bójkám, k NaCl, k opeřenému hadovi, a doufám, že mne vyslyší! Já prosím, háló, já jsem tady *tady,přímo tady, mávaje kostkovaným kapesníkem*.
Aww, stejně jsme se narodili ve špatném století, přátelé.

M*, nebo taky někdo jiný...

Opakujou se ti slova, naše milá M...