Červenec 2010

Vejš, Radime, vejš...!

31. července 2010 v 21:01 | M*
B: Prší.
A: Myslím, že na nás plivou.

...citace z knihy od Andyho Warhola. Z geniální knihy. Skvělé knihy. Takové žluté. Přečtené za dva dny. Andy Warhol byl strašně zvláštní osoba. Divný s velkým Dé. To já jsem ostatně taky, ale to Andyho Dé je o trochu (dobře, o trochu víc) větší, než to moje. No ano, on si to samozřejmě zaslouží.

Brigáda nám už před týdnem skončila. Zinspektovaly jsme se Z. poslední pokoj, naposledy se naobědvaly těch blafů tam, naposledy šly do kuchyně, běhaly po bludišti těch chodeb, co tvoří skoropodzemí Imperialu. Naposledy jsme se projely tramvají mezi mraky lidí (tohle nenávidím!), nakradly si takovou tu miniaturní hotelovou kosmetiku. A já jela domů. Bájbáj.

Hned druhý den jsem byla donucena jet s rodiči na chalupu, na konec světam z čehož jsem byla skutečně nadšená (haha). Ani jsem si doma nestihla vyházet věci z kufru, zavázat bolavý, oteklý a modrý kotník a postahovat si všechny ty písničky, co hráli na MTv, když jsme si ho v Imperialu tajně pouštěly, a už jsem seděla v autě, jedoucím na konec světa.
Nutno podotknouti, že na chalupě skutečně není co dělat, není tu pc, nic, jen televize s asi padesáti programy, pár knížek, ale taky papíry a tužky. Takže jsem co? Kreslila! A nedopadlo to zrovna skvěle. Dobře, no, vytvořila jsem skvěle depresivní obrázek černým uhlem a několik takových naivních holčiček.
Také jsem během pár dnů viděla několik dosti dobrých filmů.
Die Welle. To už jsem shlédla podruhé. Učitel sociologie. Týden projektů. Probírají autokracii, tak proč si ji nevyzkoušet na vlastní kůži, že ano? A vůbec nevadí, že toho učitele potom žáci poslouchají na slovo, že tomu hnutí naprosto propadnou a jeden student se potom zastřelí, protože ,,bez Vlny už nebude mít jeho život smysl." Tenhle film mě zaujal, jako jeden z mála v poslední době.
The Dreamers. Zase podruhé. Zvláštní film. Ale zajisté má myšlenku, to ano.
Scary Movie 3. Ehm. Viděla jsem jen druhou polovinu a absolutně mi to stačilo. To je taková...no, podruhé to vidět nemusím. Víte, já měla Kruh docela ráda, nemuseli parodovat zrovna ten.
Horem Pádem. Ehm. Hádejte. Ano, taky podruhé. A pan Macháček je tam naprosto skvělý, stejně tak pan Tříska (toho mám mimochodem ráda už od té doby, co jsem viděla Na samotě u lesa, což je taky skvělý film).
Sanatorium. Anó, mrtvé děti hledají maminku. Pro Annu to nedopadlo zrovna dvakrát skvěle. Celkově přijatelný film, ale vůbec jsem se nebála, no zatraceně, co to je?
Snídaně u Tiffanyho. Audrey je rozkošná, co k tomu říci. Závidím jí to oblečení a dobu, ve které žila, i když... Každopádně, velice podstatné je, že mám skoro stejné sluneční brýle, jako ona. Ale jsou jen dvacet let staré...
Alice in Wonderland. Nó. Nešly nám se Z. zapnout titulky, takže jsem trpěla u nadabované Alenky. Ale zase tak hrozné to nebylo. I když, bílého králíka bych udělala jinak (do příštího Zombie walk si musím sehnat králičí kostým!) a ty karty taktéž a... Johny tam byl podle mne skvělý!
500 days of summer. Na doporučení pana J. Moc pěkný film. Jeden z mála, které mne v poslední době až rozplakaly. Tedy. Ta slečna Summer nebyla moc ´milá´, i když chodila skvěle oblečená. Chudák Tom.

Ták (proč tohle musí být v každém článku? Achjoachjo...). Na blok na stole si píši filmy, které bych chtěla ještě vidět. Je tam třeba ten starý Čaroděj ze země Oz (kousek jsem viděla jako malá a jsem na to buhvíproč hrdá), Rebel bez příčiny, Střílejte na pianistu, 3 sezóny v pekle nebo Americká krása (zítra na Nova Cinema, zatrhněte si to žlutým zvýrazňovačem v televizním magazínu!).

Pff. Představte si, že někdo zrazuje své přátele. Chápete ho? Já ne...tedy, částečně. Přátele potřebujete. To je fakt. Život bez přátel je jako...káva bez kofeinu (ne, nechtějte po mě přirovnání!)?
Já jsem docela zlá, ale nedělám ze sebe pseudozlou jen proto, abych byla podobná třeba nějaké další bloggerce před nějakou dobou.

Teď jsem byla pár dní doma, flákala se, četla, koukala na filmy a seděla na balkóně. Byla tu také E., skvělá dívka, seděly jsme na hřbitově a mluvily a odpočívaly. Pak se koukaly na Kouř, znáte to? Dýdžej Arnoštek. Už je to omleté. Blablabla.

Zítra opět jedu na konec světa. Všude les, kopce, mramorový lom, hmyz, řeka, turisti, penziony a já. Budu zahrabaná v knížkách, papírech, suchých pastelech, dvd a ponožkách.
Pijte mléko. Pijte čaj. Pijte víno.
Žijte, protože nikdo jiný to za vás neudělá (whoahahá, teď se směji sama sobě, tohle je vrchol, bláznovství!).

Už nikdy více Joan, ale M*.


Always come to the dark side ´cause we have some fresh cookies!

22. července 2010 v 21:04 | Joan
Ták. Dobrou chuť, to zajisté ano, Šťastné a Veselé, to také!

Není vám horko? Mne tedy je. Venku sice hřmí, jenže mraky neustále nejsou dostatečně husté na to, aby se mi zlepšila má velice zvláštní a špatně definovatelná nálada. I když, právě začalo pršet, takže to vypadá lépe. Aha. Tak zase přestalo.
Venku někdo hraje na kytaru, obloha je tmavá, vítr si hraje s listím v korunách stromů (sakra, to zní tak klišoidně a použitě!), šla bych na procházku. Kdyby to tak bylo možné... Přece jenom není moc zábavné koukat se přes tři hodiny na Red dwarf (jo, já vím, JE to zábavné, ale... Dave Lister je bůh. Je to prostě mástr).

Dnes jsem nešla do práce. Proč? Za to se trochu stydím (spíše tedy pořádně). Prostě jsem tam nešla. Tečka (čárka, vykřičník, Hitler to byl uličník!). 
Odpoledne jsme měli jet do nějaké vesnice, co má v názvu něco se stříbrem, a já nemohu, protože moje milá mamá, která je ode mne asi stošedesátdevět (je mi jedno, jak se to má psát správně, takhle je to fájn) kilometrů daleko usoudila, že jsem nemocná.
Takže jsem přečetla celý Román pro ženy (nečtěte to, prosímvás, pokud je vám život milý!) a pokoušela se o nějaké anglické knížky, ale nevím čím to je, chtělo se mi u nich spát. Buď proto, že jsem jim nerozuměla (Ne. Ne. Néé.), nebo možná proto, že jejich obsah byl natolik nudný/pitomý/málo divný, že k ničemu jinému, než k uspávání nesloužily. 

Riders on the storm... There is a killer on the roof...His brain is squirmin´ like a toad...Take a long holiday...Let your children play...If ya give this man a ride...Sweet family will die...Killer on the road, yeah...Girl ya gotta love your man...
Aww, The Doors, jakto, že jsem je neobjevila dříve? Oni byli...oni jsou tak geniální a jánevímcoještě. 

Zítra mi končí ta brigáda v hotelu. Mrzí mne to, víte? Bylo to tam skvělé. I když, někdy není zrovna legrační rozvážet ručníky, kontrolovat pokoje, přerovnávat celý archiv, hrabat se ve fakturách, jíst štěňátka a radioaktivní salát (!!!), stěžovat si na to, jak mne bolí nohy, mačkat tlačítka ve výtahu, zdravit každého, koho potkáte, aniž byste ho znali... Ne, já se sem vrátím (...a se mnou přijde zákon, whoahahahaha). Ta samota mi očividně leze na mozek. A to vlastně prakticky vzato ani sama nejsem, v bytě jsou se mnou další lidé (moc milí, mimochodem), jenže...ech, chybí mi chození po rozpálené Praze, sezení na lavičce, jezení fornett, nikotin, plácání hloupostí, focení, objímání, Z, zatraceně, už se vrať domů! 

Měla bych si zabalit. Strašně se mi chce. Hrozně se mi chce chodit pro kufr a skládat tam to oblečení. Zatraceně, proč? Za CO se mi mstíte? Vím, že mě chce někdo zabít, ale KDO zatraceně? KDO chce zabít Joan? (to bude totiž nový film!)

Zjistila jsem, že je mi jedno, jak moc se kdo přetvařuje, nebo se za někoho vydává. Protože když o tom vím, a mám toho člověka skutečně ráda, tak mi to nevadí. Vůbec ne. Klidně s tou danou osobou budu dál chodit po jejím městě a řešit všechny ty imaginární i neimaginární, budu se s ní fotit na hřbitově, opíjet na zahradě a pouštět si francouzské písničky před kostelem v té naší hnusné, oslizlé městské čtvrti. Budu s ní obdivovat Marylin Monroe. Whoahá, takové dvě nepseudopseudonepseudointelektuálky, největší ve Východních Čechách.

Né, ať už ten pán přestane hrát na tu kytaru. Jen mi to něco připomíná, nejspíš nějakou dovolenou někde, nebo možná ten zvláštní začátek prázdnin. Né, začínám být asi moc vilná, nebo ne přímo vilná, ale...panebože (ty, co neexistuješ!), asi jsem se zbláznila. Pro mé, už tak nalomené, duševní zdraví není zřejmě moc dobré dřepět celý den v tom samém pokoji, s New Moon, postelí a otevřeným oknem, s výhledem na Prahu.

Tak já zase jdu...

J. nebo taky někdo úplně jiný...

Život je fraška...

14. července 2010 v 22:18 | Joan
...a tak Joan zůstala bez Ravica. A Ravicovi to bylo úplně jedno...

Dobrý dén, dobrou chůť!
Dobře, měla bych se kát, šíleně moc, že jsem tak dlouho, zatraceně dlouho nenapsala. Ale to se mi ani v nejmenším nechce, neboť jsem příšerný alibista a jsem příliš líná na to, abych se teď za něco někomu omlouvala (ha! Že by dvojsmysl?)... Tákže. Následuje sdělení budoucím generacím...
Nikomu nevěřte. Nikdy nikomu nevěřte! Zradí vás! Podrazí vás! Poníží vás a vy si budete připadat jako idioti, takže tak nějak jako jsem si připadala já asi tak zhruba před týdnem. Hahaha. Neberte mne vážně. Bolí mne hlava a tak různě.
Tak. Duchaplné, což?

Už asi tak čtrnáct dní jsem v Praze. Je to tu skutečně...legendary, řekla bych. Matčina známá nám tu našla brigádu, takže teď každý den se Z. chodíme do hotelu Imperial (přijďte se podívat, ale zřejmě nás tam jen tak nenajdete, ukrýváme se totiž v protiraketovém krytu, zvaném prádelna a ještě něco). Co tam děláme? Jezdíme výtahem a snažíme se rozlišovat mezi ručníkem malým a ručníkem velkým (opravdu těžké, co třeba poznat to podle velikosti?), prostěradlem malým a kapnou malou (neptejte se mne, co to je) a tak podobně. Běháme po hotelu v botách na vysokých podpatcích, což je opravdu velice pohodlné, a kontrolujeme míru uklizenosti pokojů, díky čemuž nás většina těch ukrajinských uklízeček nenávidí (až na Vasilijevnu a Marienku a Táničku!). Jou.  V každém pokoji je Bible. Weird.
Takže jsou z nás asistentky manažerky hauskííííííííííííípingu. Nesmím opomenout našeho pana ředitele, který by mohl natáčet reklamu na aroganci a na pana Františka, kterého si zřejmě adoptuji jako mého děda, neboť má rád francouzské filmy a víno a taky mě! Whoahahá. 
No a Johny. Kuchař. Slint. Vypadá jako ten zpěvák Arctic Monkeys a zdraví mě jako první a má obrovské oči a...aww!!! Né, vůbec nejsem směšná.

Odpoledne jsou horká. Nenávidím teplo. Ne. Sluneční svit škodí mému bledému povrchu těla a někdy si snad říkám, jestli náhodou nejsem úpír, nebo hmyz, nebo něco na ten způsob, což je docela dost dobře možné, neboť skutečně nemám zmapované všechny své předky (koneckonců, kdo ano?). Slunce je na mne moc horké a moc nudné a jasné a optimistické. Kýč?

Dnes jsem na chodbě potkala pana Polreicha (nebo jak se to píše, kdo to má vědět? A je úplně jedno, že vlastní Café Imperial a zaměstnává Johnyho). Mračil se a neodpověděl mi na pozdrav. Měl modré tričko a byl menší než já. Blablabla. Obludárium pana Polreichta. 

Z. si ze mne pomalu ale jistě vychovává malého hulváta. Piji. Kouřím. Málo spím (to spíše proto,že zřejmě trpím nespavostí). Dopuji se kávou a Ibalginem. Chovám se jako idiot. Využívám lidi a jsem sobecká a nevolám matce. To jsem já.

Ták. Další vzkaz budoucím generacím.
Poslouchejte Joy Division, The Queen, The Beatles, Franz Ferdinand, The Who, Dona McLeana, Doris Day, Chopina, Ježka a takové ty staré věci. Noa občas to můžete šmrncnout Lady Gagou, abyste se nezbláznili, ale jen velice málo. Je to nebezpečné.
Pijte mléko.
Čtěte. Všechno.
Nespěte a koukejte se na filmy. Ale o tom až jindy.
Já půjdu ´spát´, zítra budu se Z. rozvážet prádlo, kontrolovat pokoje, přepisovat faktury do pc (EKOLAB!) a krmit Z. mozek dalšími velice rádobyvtipnými hláškami (,,Tady chybí Bible." - ,,Ale mají tady tři springlery, to jim musí stačit!")

Tak tedy:
,,Připravte květináče, na Vánoce jsem zpátky! Nebo tak nějak..." Rimmer, Eso Rimmer!