Let´s get lost!

15. ledna 2011 v 17:26 | Marla
Pojďme se ztratit za bariérou ze snů. Představ. Imaginací.
Protože tady to za nic nestojí.
Mlha padá na naše vzpomínky. 
Kde jsi? Proč tě nikde nevidím?
Ztrácím.
Ztrácíš.
Ztrácí.
Ztrácíme.
Prší nám do našich falešných obličejů.
Nechci s ním mluvit.
Horší to mezi námi prý být nemůže.
Nu což.
Témetem týdne jsou Paranormální jevy.
Paranormálním jevem je to, že budu dělat doplňkovou zkoušku z češtiny.
Paranormálním jevem je to, že mi tamten jeden mladík nepíše.
Paranormálním jevem je to, že mi vystydlo kafe (i když to bude možná něčím jiným).

Mléko. Palahniuk je nejlepší. Klavír. Chromá ruka. NE škola. Déšť. Prší. Jů. Jé. Jů. 

I fucking love Joy Division
 

To se nám to kazí na tom světě...

8. prosince 2010 v 14:35 | M.
Tak. Nemám náladu psát nějaký článek, co by měl smysl. To by ten článek byl totiž smyslný. A to já nechci, já chci nesmyslný článek.

Albert (můj foťák). Biograf. Cylindry. Čokoláda. Debilita. Elektronika. Fantazie. Generace (moje? Ne.). Hranice (mám?). Chleba. Inteligence (kéžby). Jáchym (můj bratr a geniální jméno). Klasika. Literatura. Móda. Nitro. Okurky. Prach (jsi a v prach se obrátíš). Qualita. Rytmus. Řez. Skořice. Šťouchání. Tanec. Úzkost. Vnitřek. Www. Xindl. Yperit. Zmrzlina. Žouželení.


Tak. 
Mám zatraceně moc ráda Joy Division.

...zmizel. Ztratil se? Možná. Ale kde? Nebo spíše, kam? Do vlastní fantazie, imaginace?
Možná, že... Možná, že je ztracen proto, že jsem ho ještě nezačala hledat, že jsem ho ještě nenalezla, nenašla jsem k němu cestu...



Mám se divně, jsem nemocná, nezvládám školu, pořád jenom čtu a dívám se na filmy a komunikuji s imaginárními lidmi. Neučím se, nemám žádné dárky a zatraceně moc se těším na Vánoce.
Chtěla bych plavidlo, poháněné nejvyšší nepravděpodobností, abych se dostala za všemi těmi lidmi, všemi těmi, které mám tak ráda, a kteří bydlí tak daleko.

Nejezte žlutý sníh (říkal to i Frank Zappa, no vážně!).


Stín zrcadlení obrazu iluze...

5. listopadu 2010 v 13:32 | M.
Mám se špatně. Jsem zklamaná životem a některými lidmi. Chtěla bych odjet někam daleko, strašně moc daleko, kde by den měl alespoň třicet hodin, abych stihla všechno, co bych chtěla. Naučila bych se malovat a vypotřebovala všechny ty olejové barvy, co mi darovala mamá. 
Chci se vrátit do Londýna. A mít byt někde v Bloomsbury. Nebo dům. A zahradu. A gamofón.

dům
Kdo tam se mnou bude bydlet, whoahaha?


Les. Ticho. Tma?
Někde v dáli se ozvalo zavytí psa. Nebo to bylo něco jiného?
Jsi dítě noci.
Tiše kráčíš po měkké půdě, vystlané spadaným jehličím a listím, pod tichou klenbou vysokých, prastarých stromů, kterými prosvítá světlo bledé luny v úplňku. Stříbřité paprsky dopadají na kořeny stromových velikánů, na sametově zelenou trávu, na tvé nohy, bosé, bledé nohy.
Jsi dítě stínů.
Kráčíš nocí a svítáním, kráčíš krajinou, zahalenou do bledé pavučiny přízračného svitu úplňku. Sleduješ stíny stromů, stíny kopců a hor, stíny městských bran a věží, tam, kde žijí oni, ti jiní a přesto tak podobní tobě, vzdálení, ale zároveň tak blízcí, zlí, avšak zároveň i dobří. Ve stínu se před tebou nepřítel neschová, vše vrhá stín, když je tu světlo, zároveň je tu i tma...
Jsi dítě lesů,
temných, starých velikánů, kteří sami sobě stráží svůj klid, svůj stín.
Jsi dítě luny, měsíce a jeho stříbrného svitu, dítě pavučin, dítě stínů.
Proč vždy vše jen dobré nebo zlé býti musí?
Však každé jako oheň je, dobrý sluha, však špatný pán, na každém lze cosi dobrého a zlého nalézti jest.
Dítě stínů, ani dobré, ani zlé, stejně šedé, jako celý svět...

hmm...
Chtěla bych už Vánoce. Tohle mě nebaví. 
Chtěla bych se umět přemisťovat a mít neviditelný plášť a pod ním se schovávat s chlapcem někde v parku.
Chtěla bych zapomenout na všechny Milé. Které už nemám. 


NYNYNY!♥

Mám červené vlasy a asi mi hrabe. No vážně! Fejsbuk je zlo a škola vám zdegeneruje mozek.

Servus.

M.
 


New York Herald Tribune!

24. října 2010 v 14:01 | M*
Nemám teď nějak na nic náladu. Ani na psaní. Paní múza odjela, asi si vzala studijní volno a já mám smůlu... A sousedi vrtají, nebo se snaží prorazit hlavou zeď (a možná i Zeď), takže se nemůžu soustředit na psaní slohu, které mě stejně vůbec nejde. Takže jdu vařit. To mne teď strašně baví a naplňuje. Ale nebaví mě to jíst, nechápu proč...



Odlesky zrcadel na slunci hoří,
je to beznadějné, má milá existence.
Marnost nad marnost není mravnost nade vše,
tak jako havran není psací stůl.
Seď tiše, mladý nihilisto,
ať neslyšíš pravdy jen půl.

The Dreamers
The Dreamers.
We exept you, one of us!

Louvre
Žijte, dokud můžete. A nebuďte moc hodní, vůbec se to nevyplácí. Vůbec ne. 
Stejně jednou budu slavná. Ale né teď, až potom, příležitostně!!!
Jára Cimrman je můj otec. A Hercule Poirot můj děd. Jo, adoptovala jsem si je. 

Poirot

lalalalalá


Being a fucking hipster! (né, nic mi na hlavu házet nemusíte...)

Servus.

My mind´s not right...

3. října 2010 v 11:33 | M*
M je divná. 
M je úchylná, protože strašně ráda chodí na hřbitov a strašně ráda fotí hroby (a strašně moc mrtvých lidí ji kvůli tomu určitě nenávidí).
M je morbidní a je jí to jedno. Ale jde jí ze sebe samy mráz po zádech (uáu!)
M je zadaná (muhahahahá!). Chlapec mít modré oči a být moc milý. Chlapec bydlet moc moc daleko a M být proto smutná.
M je fakt hodně moc divná. Dělá jí totiž zvláštní potěšení a uspokojení psát na dva blogy.
M je strašně moc divná. Naučila se přetvařovat a teď to pořád praktikuje ve škole, což není dobré. Vůbec to není dobré. Je to zlé. Je to opravdu velice nehezké.
M je zima. Pořád. Stále. I když má na sobě několik vrstev oblečení, nepomáhá to. Co když mě pronásleduje Samara?
M je smutná. Protože. A protože jí chybí nějací lidé, jako třeba její Chlapec a její Nejlepší kamarádka a její Euphooria a její rodné město Praha. Tak.
M je blázen. Fakt. Nechoďte za ní a neptejte se jí, kolik je hodin, protože...
M je asi fakt divná a nemá ráda lidi. A neví proč. Nebo spíš ví a to je o moc horší.
M je strašně ošklivá, alespoň někteří člověci jí to říkají (jeden člověk, který má moc špatnou karmu a jednou z něho bude cvrček).
M je strašně nefotogenická, ale nikdo jí to nevěří, protože má asi pěkné fotky na fejsbůčku (neví tedy které, ale to je přeci fuk).
M je posedlá koukáním se na mobil, jestli jí nepřišla zpráva.
M je posedlá pudrováním si obličej.
M je posedlá svým novým parfémem.
M je posedlá svým novým retro kabátem.
M je zamilovaná do Marvina ze Stopařova průvodce Galaxií.
M je naivní, protože až bude dospělá, chce se stát Stopařem.
M je naivní, protože jednou chce jít na FAMU nebo na žurnalistiku nebo na dějiny umění nebo na psychologii. Hahaha.
M je otlučená, protože neumí chodit a v pondělí spadla na schodech, vedoucích do tělocvičny a má teď krásně fialová kolena.
M je neoblíbená a zároveň oblíbená a strašně zbytečná spolužačka.
M je zoufalá, protože nemá žádné krásné plesové šaty, jen ty staré, a nutně potřebuje nové (NUTNĚ, CHÁPETE?) a nikdo jí je nechce koupit, fňuk.
M je pesimistická, co se jejích výsledků ve škole týče, protože už stihla dostat čtyřku z chemie a jedničku podtrženou z literatury (a bude se tím chlubit!).
M je staromódní.

ehm...


M je nadšená tím, že si spolužačky myslí, že se dobře obléká (nechápete? Ona taky né!).
M je smutná, protože jí chybí její nejlepší hý, kek a MOX kamarád M.
M je ospalá, protože má třikrát týdně vyučování od sedmi a prostě považuje za nutné si do jedenácti v noci číst a psát si s Chlapcem.
M je modrá. Protože to řekl její hý,kek a MOX nejlepší kamarád.
M je se sebou nespokojená, a to už proto, že byla schopná napsat takto zoufalý a trapný a divný a hloupý a nekvalitní článek.

Těšilo mne.

M je...!

...tak vzhůru do panoptika!

28. září 2010 v 17:44 | M*
...sen bez toho, kdo by jej snil. 
To je z jedné moc pěkné knížky od pana Saroyana. Mimochodem, nechápu, proč jeho knížky nejsou v povinné četbě, neboť by měly být! Jsou úžasně 
snivé a originální a překvapivé a takové celé...jaksi milé. Třeba Tracyho tygr.

Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra, fantazie, kouzla a čárymáry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde fantazie a čárymáry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zlomené lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju. Proč? Proč pro lidi ztratila se zábava, proč hra, fantazie, kouzla a čárymáry? Proč? Aha? Peníze?" 

No není to geniální??? Je!

lll


Chtěla bych být na vysoké škole. 
Chtěla bych mít podkrovní byt v Praze a červený vlasy a úžasný boty a černou kočku a velikánský měký křeslo;a hned vedle bytu Starbucks a knihkupectví, kde by prodával Bernard Black. Tak. Chtěla bych mít s kým hrát Scrabble a Monopoly, chtěla bych mít doma lepší pc a skříň, plnou retro oblečení. Chtěla bych být chytrá. Aspoň jeden den. 
...né, vůbec nejsem náročná a vůbec si stále na něco nestěžuji. Né. 

Svět je malý a život je divný. Tenhle svět je nejhorší ze všech možných světů. Ne. To si vymýšlím. Vždycky to může být horší (ale i lepší, no né?).

Les. Ticho. Tma?
Někde v dáli se ozvalo zavytí psa. Nebo to bylo něco jiného?
Jsi dítě noci.
Tiše kráčíš po měkké půdě, vystlané spadaným jehličím a listím, pod tichou klenbou vysokých, prastarých stromů, kterými prosvítá světlo bledé luny v úplňku. Stříbřité paprsky dopadají na kořeny stromových velikánů, na sametově zelenou trávu, na tvé nohy, bosé, bledé nohy.
Jsi dítě stínů.
Kráčíš nocí a svítáním, kráčíš krajinou, zahalenou do bledé pavučiny přízračného svitu úplňku. Sleduješ stíny stromů, stíny kopců a hor, stíny městských bran a věží, tam, kde žijí oni, ti jiní a přesto tak podobní tobě, vzdálení, ale zároveň tak blízcí, zlí, avšak zároveň i dobří. Ve stínu se před tebou nepřítel neschová, vše vrhá stín, když je tu světlo, zároveň je tu i tma...
Jsi dítě lesů,
temných, starých velikánů, kteří sami sobě stráží svůj klid, svůj stín.
Jsi dítě luny, měsíce a jeho stříbrného svitu, dítě pavučin, dítě stínů.
Proč vždy vše jen dobré nebo zlé býti musí?
Však každé jako oheň je, dobrý sluha, však špatný pán, na každém lze cosi dobrého a zlého nalézti jest.
Dítě stínů, ani dobré, ani zlé, stejně šedé, jako celý svět...

Tohle je hodně staré, ale prostě jsem to sem musela dát...

Jo, mám se docela přijatelně, děkuji za optání. Ve skutečnosti se mám naprosto příšerně, protože ti nejmilejší lidé bydlí ode mne velice daleko a to je prostě nefér, jak si to jako ten svět představuje, takhle blbě to zařídit? Měl by si to znovu promyslet, protože takhle mu ten systém prostě nebude fungovat. Prostě ne, já to vím. Brzo se mu rozpadne a bude...

days of summer
Jo a koukněte se na 500 days of summer!!!

Děkuji za pozornost.

M*

...a debilní dotazník...

9. září 2010 v 16:15 | M*
Nejdřív si pusťte tohle:



Kdybych byla ovoce, byla bych...jablko. Zelené a kyselé. A mluvící.
Kdybych byla barva, byla bych...fialová. Víc odstínů fialové. Eh, to je takové nejednoznačné.
Kdybych byla zvíře, byla bych...vlkodlak *whoahahahaha*
Kdybych byla domácí spotřebič, byla bych...počítač. Nebo spíš hi-fi věž. Nebo televize. 
Kdybych byla kniha, byla bych...Kdo chytá v žitě! I když, nedá se říci, že bych byla nějak podobná Holdenu Caulfieldovi. 
Kdybych byla oblečení, byla bych...košile. Nebo úzké džíny. Nebo conversky. Nebo sluneční brýle. Tak.
Kdybych byla šperk, byla bych...medailon. Nebo diadém.
Kdybych byla věc, byla bych...já nejsem věc a nikdy nebudu! 
Kdybych byla auto, byly bych...nějaké hodně staré auto.
Kdybych byla element, byla bych...vítr.
Kdybych byla strom, byla bych...nevim, ale všichni by mne uctívali. 
Kdybych byla drink, byla bych...gin s tonicem. Né, tequila!
Kdybych byla příchuť zmrzliny, byla bych...vanilková. 
Kdybych byla člověk, byla bych...já nejsem člověk a neumím si představit jaký to je, být člověkem.
Kdybych byla planeta, byla bych...Pluto.
Kdybych byla hmyz, byla bych...něco létajícího, to rozhodně.
Kdybych byla veřejný dopravní přostředek, byla bych...malý, starý, černý anglický taxík! Nebo možná tramvaj...
Kdybych byla písnička, byla bych...Hometown zombie od The Prostitutes. :D
Kdybych byla film, byla bych...Hard Day´s Night, nebo možná Alice In Wonderland, nebo taky možná Imaginárium dr. Parnasse.
Kdybych byla roční období, byla bych...něco mezi podzimem a zimou.
Kdybych byla květina, byla bych...orchidej. 
Kdybych byla povolání, byla bych...rentiérka. Miliardářka. Režisérka. Scénáristka. 
Kdybych byla kreslený seriál, byla bych...Gossip girl?:D Big bang theory. How I Met Your Mother. IT Crowd? Red Dwarf?
Kdybych byla místo, byla bych...zátoka. Pláž. Les.
Kdybych byla dárek, byla bych...knížka.
Kdybych byla vzpomínka, byla bych...prázdninový pobyt v Liberci.
Kdybych byla město, byla bych...Londýn. Praha. Litomyšl. Lanškroun. Liberec.
Kdybych byla smysl, byla bych...sluch.
Kdybych byla hra, byla bych...Monopoly!!! Né, Left 4 dead 2...
Kdybych byla sladkost, byla bych...čokoláda. Zmrzlina.
Kdybych byla denní doba, byla bych...něco mezi dnem a nocí. Něco mezi nocí a ránem.
Kdybych byla část těla, byla bych...né, tohle né. :D
Kdybych byla země, byla bych...Anglie. Irsko. Island.
Kdybych byla chuť, byla bych...chuť né, příchuť. Vanilková. Skořicová. Zázvorová.
Kdybych byla sport, byla bych...lyžování. Tenis. Badminton.
Kdybych byla vůně, byla bych...vanilková.
Kdybych byla znamení zvěrokruhu, byla bych...Blíženci (schizofrenie, vidíte?).
Kdybych byla objekt, byla bych...jak, jako? 
Kdybych byla budova, byla bych...muzeum. Obchod s oblečením. Kavárna. Kino.
Kdybych byla měsíc, byla bych...listopad. Srpen.
Kdybych byla parfém, byla bych...Hypnotise. Lolita Lempicka. Něco od Yves Saint-Laurent.
Kdybych byla gumové cukrátko, byla bych...to bych teda nikdy nebyla!
Kdybych byla hračka, byla bych...hlavolam. rubikova kostka možná. Nebo nejspíš ježek v kleci.
Kdybych byla látka, byla bych...kašmír? Hedvábí? Krajka?
Kdybych byla tvar, byla bych...já jsem Hvězda!
Kdybych byla odpoveď, byla bych...Uvidíme!
Kdybych byla slovo, byla bych...sen. 


Tragické, což?xD

Poprvé. First. Erste.

7. září 2010 v 14:56 | M*
Poprvé. Hm...

Přesně si pamatuji, jak jsem...
...poprvé šla do školy. Měla jsem kostičkovanou sukni, světlou halenku a byla jsem plna očekávání. Seděla jsem hned v první lavici a popravdě - neměla jsem to tam ráda. Klidně a zcela dobrovolně se přiznám, že jsem každé ráno brečela, brala jsem si s sebou svoji panenku baletku a brečet jsem přestala, až když mne přesadili do čtvrté lavice. Ano, je to tak, jednou jsem taky byla dítě, a byla jsem hodně divné dítě, to mi věřte. 

...poprvé slyšela Franz Ferdinand. Bylo to někdy...před pěti lety. Byla jsem nemocná, seděla v obývacím pokoji, pila zelený čaj, zabalená v červené dece a koukala se na VH1. A najednou se v televizi objevila parta kluků v pruhovaných tričkách. Do you want to? YEAH! Takže ten okamžik ve mě cosi zanechal *whoahaha*. Myslím, že po nich hráli Blur...

...poprvé viděla videoklip Marylina Mansona. Já vím, já vím, je to trochu opožděné, ale když já jsem se k tomu nějak nedostala a tohoto zpěváka ani nijak nevyhledávám, ale dnes (!) jsem si pustila Sweet Dreams (Are Made Of This) a to ve mne také něco zanechalo. Těžko říci, zda něco pozitivního, či negativního, ale...myslím, že se pana Mansona bojím. Na druhou stranu musím ocenit, že se nestydí být odlišný (to skutečně ne), ale dále se ho poslouchat nechystám.

Poprvé, to je vždycky něco nového, nevyzkoušeného. Je to fajn. Je to oživení, prolomení nudy a toho každodenního stereotypu. Každý den je něco poprvé.

Blah blah blah.
Né, tohle už nikdy neudělám. Nikdy už nebudu psát článek na nějaké téma, protože si pak připadám, jako bych psala nějaké slohové cvičení do školy a to se mi opravdu vůbec, ale vůbec, ani trochu nelíbí.
Jou, jsem  břídil. Pff. Nemocný břídil.


...a tenhle film musím vidět...!!!

Vypusťte netopejry!

31. srpna 2010 v 17:02 | M*
I vy plantážníci! (Ano, už přestanu číst ty Rychlé šípy, slibuji...)


Ták. Už je zase konec. Konec prázdnin. Tak trochu konec svobody, cestování, konec kvalitního spánku, konec všem party, konec tříhodinovému čtení (whoahahá, to těžko!). Konec. Začátek. Pff.

Srpen byl nějak krátký, tedy alespoň mi to tak přišlo.
Nejvíce jsem trpěla na chalupě kdesi mezi lesem, řekou, mramorovým lomem a odpornou pseudostarou chalupou našeho souseda (kýč!). A bylo to skutečně tragické, neboť mne už nic nebavilo, dokonce ani číst si nebo psát. Trochu jsem zase malovala, no, a  taky hrála Plants vs. Zombies, což je docela debilní, ale na druhou stranu docela veselá počítačová hra. 
Taky jsem byla u tety, která se, nechápu proč, odstěhovala z Chodova až někam za Beroun. Možná chtěla mít klid, ale myslím, že si moc nepomohla, neboť v této vesnici pes nechcípl, nýbrž tam dennodenně ráno i večer vyje. Nicméně toto vůbec není důležité, nejsou důležité ani naše výlety do Lán (tam se nám rozbil náš foťák Albert, zrcadlovka...), ani na nižborský zámek. Nejdůležitější jsou naše nákupy se Z. Ta sice byla trochu společensky unavená (kocovina!), ale stejně to bylo parádní a snobské. Koupila jsem si konečně conversky a jsou perfektní! Sice je na nich tak trochu napsáno LOVE, což je tak trochu proti mému přesvědčení, ale stejně je mám ráda, i když už jsou od bláta a taky polité vínem, o tom ale až později. Baret jsem nesehnala, zato dvě skvělé knížky ano (Pianista a Kdo chytá v žitě!). A  taky košili, vestu, co vypadá jako pánská, tričko, bla bla bla. Seděly jsme na Petříně, hrály si s bublifukem, jedly malinové Pim´s, vítr mi shazoval z hlavy můj baret s broží motýla, a celé to bylo takové letní a strašně pěkné. 

No a to nejdůležitější - jela jsem do Liberce! Myslela jsem, že budu potřebovat ponorku k tomu, abych se tam dostala, ale ukázalo se to jako naprosto nepotřebné. Bydleli jsme v takovém...hotel to nebyl a já jsem tomu optimisticky (to je pro mne velice nezvyklé, mimochodem, býti optimistická) říkala penzion. Druhé patro. Čtyři postele, co jsme je posunuli vedle sebe, skříň, vařič, lednička se šlehačkou a topingem, koupelna s pány pavouky, chodba s trochu unavenými křesly a improvizovanými popelníky. Víno, spousta vína, šampaňské, BlackDevilky a PinkElephantky, doutníky, Frisco, Křídla, alkoholové opojení, no řekněte, je normální vyrážet někam po jedenácté v noci a vracet se v devět ráno? OSA, tramvaj, co nejezdí a ošklivý a zlobivý chlap, co nemá rád lesbičky, Venca a Pepek, hommies, náměstí, McDonald´s, vilná prasátka, naprosto nevhodná pro děti, co dělají Jo! a ACH! a Chich! CyberCafé, WoW a Left 4 Dead 2!
Gettin´ over you! To jsou prostě nejlepší memories, a zdaleka jsem tady nenapsala všechno. 
Jo, začala jsem tak trochu hrát počítačové hry. Vím, že je to tak trochu taky debilní a tak, ale jako únik před někdy krutou realitou je to skvělé, skoro jako čtení knížek (ne, neházejte po mne kameny!). Tákže teď mám svou blood elf palladinku ve WoW, co se jmenuje Nymphadora. V Left 4 Dead 2 jsem hrála za takovou ošklivou paní s pistolí, co jsem jí říkala Zombiebijce, protože přece střílela zombie, tak co. 
Hadžiko!
D+N+E+L+H= VSL!

A zítra zase do ústavu. Abyste věděli, budu kvůli tomu, že chci sedět ve čtvrté lavici úplně u okna (to abych se mohla kochat!) vstávat o půl šesté. A just si vezmu ty nevhodné boty na podpatku. 
Dnes jsem byla v knihovně. Platila jsem sice pokutu, ale stejně jsem si zase půjčila šest knížek, které nemohu v žádném případě stihnout přečíst do toho zadaného termínu vrácení, neboť doma mám další, na chalupě další a u babičky další. Nesehnala jsem ani potřebné učebnice do školy, sešity se mi rozpadají, ale nejdůležitější přece je, že mám penál v pořádku! 

Já už vážně nevím. Vždycky mne toho tolik napadá, ale pak si sednu k pc, přihlásím se na ten proklatý blog.cz a nic. Vůbec nic. Prázdno. Mám z toho vyloženě hrůzu a možná proto se mi to pokaždé stane a pak to dopadne TAKHLE špatně. Takže tak. Zítra tam umřu, to je jasné. 

Báj báj.

M. nebo taky Nymphadora a Zombiebijce.

P.S. A né, nebudu si to po sobě číst, a just ne!

Perfektní, ale nejde mi to zmenšit...nu což.

Gravitací proti levitaci. Předposlední předskokan apokalypsy.

9. srpna 2010 v 14:36 | M*
Zdravím všechny bledé tváře (ty opálené moc né...)!

7.8. 2010

Tma. Déšť dopadá na mokře se lesknoucí, tmavou silnici, vinoucí se kamsi do neznáma.
U cesty stojí staré a některé již nefunkční lampy, kolem kterých se ovšem nesešrocují obvyklé houfy nočních motýlů.
Jdeš. Kapičky deště ti dopadají za límec černého pláště a pomalu stékají po tvých zádech. Jsou chladné, až to zamrazí. Vlasy se ti vlhce lepí k bledému čelu, kde se voda mísí s tvým potem.
Jdeš. Pomalu kráčíš po dlouhé silnici, vedoucí kamsi do neznáma, lemované hustým lesem. Nikde žádné obydlí.
A pak ji spatříš. Stojí uprostřed silnice, jen pár metrů před tebou, ale dosti daleko na to, abys ji viděl dříve, než tě uvidí ona (nónséns, ovšemže). Má na sobě svůj pověstný černý kabát. Mokré vlasy jí vlají kolem
hlavy, i přesto, že vítr skutečně nefouká. V očích má výraz absolutní jistoty, ale jinak se z nich nedá mnoho vyčíst. Je to ona. Dívka, co se jí říká Vrána.
Na krku se jí houpe stříbrný, již od pohledu velice těžký medailonek.
Kdyby jsi skutečně necítil ten všudypřítomný déšť, myslel by sis, že se ti to zdá. Vypadá tak neskutečně.
Bledý obličej skoro září do okolní temnoty. Pohne stejně bledými rty, ale nic neřekne. V očích se jí zablýskne a udělá krok směrem k tobě...

Tak jsem pěkně vykradla Murakamiho. Pff.

Oni si sice všichni myslí, že prázdniny jsou kdovíjaká legrace, ale není tomu tak. Tedy alespoň u mne ne. Není zábavné být s rodiči na chalupě. Není zábavné, že je tu také můj bratr.
Není zábavné mít vymknutý kotník (viz. můj hulvátský příběh). Ksakru, nevíte někdo, jestli se umírá na nudu? Protože jestli ano, tak už jsem dávno mrtvá (to jsem stejně, můj drahý přítel M. tvrdí, že mne
oběsil, těžko říci, zda je to pravda, to ať posoudí jiní, já nejsem lékař!). Víte, nemám ráda, když se tvrdí, že se dovedou nudit jedině lidi bez fantazie. Já se nudím a dovolím si o sobě tvrdit, že
určitě alespoň nějakou fantazii mám, nebo to tak alespoň vypadá.
Byly chvíle, kdy mne tu skutečně nic nebavilo. Ani číst (!!!) a to už je co říci. I když možná jsem za to nemohla přímo já, ale spíše výběr četby. K tomu řeknu jen to, že Rusové jsou opravdu divní spisovatelé.
Taky jsem začala skládat básně. Oni to ani básně nejsou. Jsou to takové výkřiky do tmy (doslova). Moc špatná nálada na to, aby stačilo zahnat ji černým čajem, nebo procházkou. Takže jsem se dala na psaní
něčeho, čehosi, co se vůbec nerýmuje, je to celkem o ničem, absolutně bez myšlenky, ale kupodivu mi to zvedá náladu.
Ještě lepší ale je kreslení (ťuťu). Kdyby to někoho zajímalo, vůbec kreslit neumím, ale není to jedno?

Jsem teď taková neklidná. Čekám. Čekám, až odjedeme z Dolní (je i Horní a Malá a Velká, ale Lhota to vskutku není, přátelé) M****y (fakt těžké, M*, tohle nikdo neuhodne) domů, abych mohla jít na melounový čaj
se slečnou I. a následně odjet za Prahu, do jedné takové ošklivé díry, ani nevím, zda je to vesnice či město. Ale co vím určitě je to, že půjdeme do IKEY (naučte mně tohle skloňovat, prosím!), budeme tam dlouho,
já budu sedět v dětském koutku a dozajista sledovat Karlíka a továrnu na čokoládu (mimochodem, vůbec si nemyslím, že by to byl film pro děti, ti to vůbec neumějí ocenit). Další den určitě pojedu do Prahy, vyberu si peníze, vydělané v Imperialu a koupím si conversky. A další boty. A tmavomodrý baret. A dalších milion věcí, hrníček ze Starbucks a další díl Red meat. A to nejdůležitější, budu se Z!

Víte, mám moc ráda Járu Cimrmana. Velkou část těch her jsem viděla více než osmkrát a okolí častuji citacemi právě z těchto her. A už mne skutečně nebaví, jak to nikdo nezná. Minimálně Vyšetřování ztráty třídní
knihy máte povinné (whoahahá!). Možná se to někomu nezdá vtipné, připadá mu to trapné, možná taky někdo ty vtipy nechápe, ale stejně je to skvělá věc.
,,Nechutný, Nepevný, Netěsný, Nerez..." ,,Je to takový až zlý...nepěkná věc."
,,Ale té lípy se nevzdám, mň mň mň!" ,,Vidím před vraty doktorský sáně a říkám si, že on je u nás doktor a taky že jo! Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat!" ,,Jak se daří nebožce?"


Jsem paranoidní. Vidím okolo sebe i to, co ostatní vůbec nevidí, hlavně taky to, co vůbec neexistuje. Ne, nemyslím si, že mě chce někdo zabít (ale co když...?). Spíš to platí u jednání s lidmi, komunikace s přáteli a tak podobně. Ale co je na tom ostatně špatného? Co je také špatného na bláznovství? No? Bojte se! Abych se nezačala chovat jako Joker. Protože ,,why so serious?"
,,Chci býti svoboden, mít tutéž volnost jako vítr má.
Šat bláznovský mi dejte jen a volnost promluvit, co chci."
Schválně, kdo to napsal? He?

Musím se naučit hrát kulečník; porazit bratra v Monopolech; dočíst tu hnusnou povídku od Tolstého, na kterou se vůbec nedokážu soustředit; přešít si jedno tričko; namaloval židli (neptejne se proč, já to totiž nevím)
starými olejovými barvami, co jsem dostala od matky; nakoupit si spoustu oblečení v second-handu (co je na tom špatného? Rozhodně tam jsou originálnější věci, než v New Yorkeru, brr!); napsat povídku o
mrtvém pánovi a dopsat další tři povídky plus divadelní hru; vrátit babičce tu skvělou knížku od Bulgakova; vyléčit si kotník; koupit si naušnice z peří; dostat se do Liberce s těmi skvělými lidmi (Z! E! L! M!), což se teď
jeví trochu jako sci-fi, protože tam je nějaký KEK s povodněmi (asi né přímo tam, ale rodiče jsou ještě paranoidnější než já, tak si to zkuste představit); nabarvit si znovu vlasy, nejlépe na ještě více zrzavo; přestat se
koukat na MTv; fotit; zjistit, kdo byl Barrés a jestli vůbec existoval (vše svědčí o tom, že asi ne, což je pro mne veliké zklamání); naučit se hrát hodnou holčičku; dát si pleťovou masku, během které vypadám jako ti lidé
z Avataru; jít v noci na hřbitov; odmaturovat; dostat se na vysokou (dějiny umění? Literatura? Žurnalistika?); koupit si byt v Praze; nikdy se nevdávat a nemít děti, tak. Děsně zajímavé, což?
Asi začnu těmi Monopoly.

Věříte, že existuje závislost na filmech? Samozřejmě, že ano!
Kouř je skvělá věc. Tedy, ten film samozřejmě. Arnoštek, etc. Paráda. Viděla jsem to už několikrát a ještě mě to nepřestalo bavit. V poslední době mne trochu zklamal Vetřelec, ale možná to bylo tím, že jsem se
na něj koukala ve dvě ráno (nebo v noci?) a byla trochu mimo, snažíce se vytlačit z hlavy jisté vzpomínky, tfuj. Ovšem Dark Knight se mi líbil velice. Joker. Heath Ledger, ten si zaslouží obdiv (vidíte, jak jsem se
nenápadně vyhnula tomu skloňování cizího jména?), ovšem ten druhý, ten, co hrál Batmana, eh, jak se jmenuje? No, prostě se mi to líbilo a je mi celkem jedno, co si o tom myslí filmoví kritici, nebo vy.
Pan Palahniuk si zaslouží obdiv také. Klub rváču jsem bohužel neviděla, ale včera jsem shlédla Zalknutí a nejsem ani trochu zklamaná (normálně u filmových verzí knih většinou umírám). I když, hlavní hrdina mohl být
trochu přitažlivější...

Bolí mne záda, víte? Takže si jdu dát tu pleťovou masku a strašit s ní kolemjdoucí turisty (kdyby tu ti turisté nebyli, bylo by tu krásněji!), pak dočtu tu hnusnou věc od Tolstého. A třeba se i někdy dočkám našeho odjezdu odtud, zveřejnění tohoto článku a nákupu conversek.
Pijte čaj, noste fraky, choďte do malých kin, čtěte Palahniuka a Murakamiho, naučte se vařit (jako já teď, už mi to docela jde, protože se to dá jíst), a všichni se třeba jednou sejdeme v Liberci! Jestli se tam
skutečně dostanu, tak budu jednodušše na pár dní šťastná, nebo tak něco, přinejmenším budu se svými přáteli (doufám, že si můžu dovolit jim tak říkat...) a budu aspoň trochu svobodnější. A proto se, moje milá Z,
modlím k těm našim bohům, k tý paní od Á., k bójkám, k NaCl, k opeřenému hadovi, a doufám, že mne vyslyší! Já prosím, háló, já jsem tady *tady,přímo tady, mávaje kostkovaným kapesníkem*.
Aww, stejně jsme se narodili ve špatném století, přátelé.

M*, nebo taky někdo jiný...

Opakujou se ti slova, naše milá M...

Kam dál